My ze světa jdem každý s tajnou ranou,

My ze světa jdem každý s tajnou ranou,

jež ze všech poranění nejvíc bolí,

ta dlouhým věkem chvilku nepovolí

a vyléčit ji nelze štěstí manou.

V šeď náhle žal nám mění kštici vranou

a s námi bdí i lehá, s námi stolí

a všecko s námi koná, buď cokoli,

až zmaří duši naši rozedranou.

A Smrt když shýbá k našemu se loži

a líbá nás, zda doufati nám v tuše,

že naše bolesti se nerozmnoží?

Zda víme, s námi-li žal nepokluše,

až hrobník do hrobu nás někdy vloží;

zda navždy uklidní se naše duše?