Mých písní zdroji, který nepříteli

Mých písní zdroji, který nepříteli

byls terčem urážek, že často bdělý

naslouchal tvému toku s šklebnou lící

a druhům zvěstoval pak vítězící:

Již vysýchá, již v písku, v bahně vázne,

již břehy pusté, řečiště má prázdné,

co nejdřív býlím zaroste a zmizí:

Teď tryskni znova v celé kráse ryzí,

jim šlehni v zrak, až oslepí je blesky,

v sta ručejích si hledej k srdcím stezky,

vzplaň duhami, kolíbej hvězdy v klínu,

tu zlaté záře pln a tamo stínů.

Spěj, val se, jásej v poskoku a tanci

na píseň píseň, ódu na romanci

a dithyramby letem k nebi hřímej!

Buď dobrodiním světu! S duší snímej

jho nudy, otrlosti, tísně, vedra!

Tvá vlna vlahou buď i chladem štědrá,

dej žebráku pít, dítěti a kmetu!

Měj v sobě perly a kol píseň květů!

A zrcadle pak všecku práci lidskou

se rozlij velkou řekou americkou,

jež majestátně ubírá se k moři

se svými ostrovy, kde květy hoří,

a s cedrů vývratěmi, s ptáky, sítím!

Tak písní má se rozlij mojím žitím

to jako slunce sklesni zvolna v tebe

a zhasni, takže vidouce plát nebe,

kol řeknou lidé: Byl to krásný západ!

A budou aspoň trnout, když ne chápat.