MYČKA

Nevěděl jsem ani,

proč dnes nemám stání,

když jsem vyšel ven,

scházelo mi cosi

celý den;

kde mé štěstí prosí

jako žebrák bosý,

kde je hledat mám?

Do chudých mu dlaní

lásku dám.

A tu radost živá,

líbezná a tklivá,

z šera vydechla,

jak by duše z ráje

tiše šla –

To má panenka je,

s šátečkem si hraje,

snad mne nepozná,

na chodník se dívá

samotna.

Neděle dnes byla,

to se ustrojila

jako k zpovědi,

tichou ctí se v líčku

ještě rdí;

jak jí na chodníčku

září ze střevíčků

zlatých nožek smích,

až se rozjasnila

duše z nich!

Ach, teď oči sklání,

promluvil bych na ni

z vroucí radosti,

snad šáteček bílý

upustí –

díval bych se chvíli,

jak se zatřpytily

oči úsměvem,

kterým čest si chrání

v srdci svém!

Nevěří či věří?

Hledám po večeři

dole pod okny

úsměv její krásy

radostný.

Ach, jak zpívala si,

rozplétala vlasy

a tu milenčin

na záclonce dveří

mih’ se stín.

Ráno, zlaté ráno!

Jako vykoupáno

dýcháš svěžestí!

Ach, co se mi zdálo

o štěstí!

Jak mé kvítí spalo?

Snad už také vstalo,

z lůžka vylétlo,

touhou uvítáno

rozkvetlo!

Máji, zlatý máji!

Kde ji uhlídají

dneska oči mé,

kde se oba studem

zardíme?

Kde si šeptat budem

o svém štěstí chudém,

až se zasměje

nad námi kdes v ráji

naděje?

Ale, Bože živý,

svatý, dobrotivý,

čím Tě pochválím

za to dobrodiní,

které zřím!

Jak tam stojí nyní

v otevřené síni

malá, chudičká!

Úsměv dal’s ji tklivý

na líčka!

Bože, chtěl’s mne asi

ctí Své chudé krásy

dneska navštívit,

z lásky milenčiny

potěšit, –

šaty Popelčiny

z režné pytloviny

dal’s jí odměnou

s tichou něhou v řasy

ztajenou!

Se ctí k práci vstala

má panenka malá,

chudá, ubledlá,

jak se při mém kroku

ohlédla!

Slzičku má v oku? –

Zástěrku si k boku

stáhla v důvěře –

proč se ukrývala

za dveře?

Klekla na kolena

trochu otlačená

v koutě u prahu,

sklonila se, myla

podlahu,

ramena jí bílá

sladce zasvítila,

zbožnou nahostí,

rajskou ozářená

radostí.

Květů jitřní vláha

pokorná a nahá

z těla dýchá jí:

dvě slzičky měla

na kraji;

v režném hadru celá

nahostí se chvěla

v chudé košilce,

nahost její sahá

do srdce.

Tvářičky jí planou,

sukni umáchanou

tiskne koleny,

klečí, hadr ždímá

smočený,

zbožný stud mne jímá,

když mi před očima

klečí Boží květ –

nedívej se stranou,

ani zpět!

A když hlavu sklání,

pilně se rozhání

mýdlem, rejžákem,

usmívám se nad tím

děvčátkem;

vteřinky neztratím –

Bože, co ti vrátím

za Tvůj krásný dar,

přijmeš z chudých dlaní

růží pár?

Tklivě prsy její

v košilce se chvějí

jako poupátka,

po rtech se jim stýská

děťátka;

hledím na ně zblízka,

zda z nich rosa tryská

krásou posvátnou,

skládám do srdce jí

lásku svou.

Ráda by mi skryla,

hvězdička má bílá

nahé údy své,

ale oči skrývá

nejvíce,

proto se v ní živá

krása vyjasnívá

v šatě ubohém,

že se pokořila

před Bohem.

Třebas ještě více

skloníš svoje líce

k zemi na lokty,

v mokrých dlaních sobě

schovej rty,

plač si, nahé robě,

na rty, očka obě

tebe políbím!

Chceš snad ubránit se?

Uvidím!

Srdce se ti hádá,

máš-li mne mít ráda?

Chceš-li oči skrýt,

líčka musíš ke mně

přiklonit!

Stisknu si tě jemně,

zdvihnu s mokré země,

zlíbám na líčka,

radostná již padá

slzička!

Jsme jen chudé děti,

panenko, co je ti,

ty se usmíváš?

Viď, patříme k sobě,

co mi dáš?

Naše srdce obě

v životě i hrobě

o tvé památce

budou vyprávěti

v pohádce.