MÝLKA OSUDU.

Já, urážkám jenž zvyk, jenž nedoved jsem cenit

svou práci, slyším hlas, jak divně k srdci vnik,

zřím Lethe života se kouzlaplně pěnit,

já, urážkám jenž zvyk.

I chvím se v rozpacích a šeptám tiše: dík!

To jistě mýlka jest – tak nemůž’ se vše změnit,

však počkej, krásný sen jen trvat bude mžik.

Ať přijde, zahrady chci zatím, divoch, zplenit,

tu orchidejí změť, tam ananas a fík,

sta květů, plodů sta... jak mohl bych tu lenit,

já, urážkám jenž zvyk?...