Mým dobrodincům.

Srdce mé jest velemoře dmoucí,

oteckou jež obejímá zem,

nebesa se obrážejí v něm,

na jichž vrchu sedí Všemohoucí.

Perly nesčíslné, stříbroskvoucí

leží na dně jeho hlubokém

a ty často loví v oku mém

rusalky – ty city moje vroucí.

To můj poklad, z něhož oběť skládám

na oltáři nebes, lidstvu, vlasti,

láskou k tomu puzen nekonečnou.

Dobrodinci! i vás, kleče, žádám:

přijmětež ode mne ze propasti

srdce vyváženou: „slzu vděčnou“.