Mým drahým.

Až budeš, bratře, svírat rety,

by kletbu deroucí se z duše tvojí

nezaslech’ tyran ni kat jeho kletý,

až v těžkých starostech, jež v hlavě tvé se rojí,

a v pláči k nebi pro mne budeš lkáti,

má matko, v bezeměrné lásce svojí,

až, sladká ženo má, tě opět schvátí

za noci zoufalství, jež srdce láme,

a žití tvého dny tak bez milosti krátí,

až, zlaté děti mé, v té naivnosti známé

si s mámou na tatíčka vzpomenete

a v naději, jež těší vás i klame,

až v kolo vaše tělo, duši vplete

kat surový a krev pít bude vaši,

kéž slabostí ni jednou nevzkřiknete!

Vždyť prapor rudý nad vámi se vznáší!