Mým přátelům.

Svět praví, že jsem chudý,

ba žebrák hotový –

kdo z Vás mu první za mne

na lež tu odpoví?

Svět praví, že mé srdce

již dávno v prsou tlí –

kdo z Vás, kteříž je znáte,

to slůvkem potvrdí?

Já nemám žádné statky,

ba koutek jediný;

mámť náruč drahé matky

a otce šediny.

Mám vlast tu chudou, drahou,

mám pravý Čecha cit,

mám ve Vás těchu blahou –

toť aj můj blahobyt!

Mé vidiny – toť bludičky,

jež sem a tam mne vedly;

mé lásky – mušky, jepičky,

jež na srdce mi sedly.

Ty bludičky mé zmizely

a já jsem neoslepl;

ty mušky mé odletěly

a já si pooddechl.

Teď nemám jiný v srdci žal

než ten, jenž Vás i hněte:

Žeť vlasti, již nám Pán Bůh dal,

tak malé štěstí kvete!

Vy dobří, drazí přátelé,

nesmějte se mé písni;

zpívámť ji z duše rozchvělé,

chtě ulevit své tísni.

Jsouť uvadlé to lístečky

s života mého stromu;

nuž přijměte ty dárečky

a neste si je domů.

Když s Vámi tak kdy sedávám

a rozmluva nám vázne,

tuť místečko vždy hledávám,

je-li kde jaké prázné.

Tam v duchu sobě posadím

ty, kteří nejsou s námi,

a teprv když Vás všechny zřím,

mi volno mezi Vámi.

Rád s Vámi, drazí, o lecčems

přátelský hovor vedu,

rád o předmětu lecjakéms

nevinný rozpor předu.

Však největší to pro mne slast,

kdy do hádky se dáme,

kdo as tu drahou naši vlast

předc nejvíc v lásce máme?