MÝM ŽIVOTEM ŠLY ŽENY...

Mým životem šly ženy jen jak stíny,

jen Velkých Lásek malé parodie –

ni hrdinství, ni velké jaké viny

nebylo v lásce naší. Jenom zájem chvíle.

Jenom zájem chvíle,

jenž z právě naskytnuvších se a mělkých zdrojů pije.

Bez pudu nutného, bez duchového cíle,

a bez vrozené srdcí affinity,

tak náhodně jen, jak se setkávají

lidé i zvířata na jednom místě v žití,

my s ženou setkávali se. Když jsme se neminuli,

my v lásku zahráli si, tak jak si zas jiní

jen v karty, kulečník neb v šachy zahrávají.

Ta z nudy, ta snad z vypočítavosti,

a ona z nedostatku jiných, nebo z náhody

– než z efemerních příčin zdálo se to vždy –

v mém náručí se chvíli ocitla.

A byl to můj vždy program: žít a milovat,

co jiní prožili, též prožívat,

jenž mě k ní dovedl – a byla náhoda,

zda s tou neb onou ženou mělo se to stát.

Tak vždy víc náhoda mě ženě předurčila,

než volba pudu srdce plně svobodná –

a u mne zas než určitá jen žena

vždy vůle lásky vůbec byla rozhodná.

Má milování byla náhodná. –

A naše polibky a naše objímání,

jak chvílí určená, jak málo vášnivá!

Jak mnoho přemýšlení, málo odevzdání,

jen rozkoš chtěná dřív, neb ryze chvilková –

leč láska ne, ba sotva milování.

Jen experiment, a jen lásky hra.

A přec též byly chvíle příchylnosti,

až s rusky důvěrnými hovory,

hlubšího chápání, životní upřímnosti,

kdy otvíraly se už vždycky závory

srdcí a duší našich. Byly chvíle,

kdy všechno rozhárání, cizost, žárlivost,

se zdály propadat kams – a duchový most

se náhle od bytosti k bytosti zdál klenout.

Ty chvíle bylo těžko zapomenout. –

Než přece tyto chvíle

neměly kořene, ni trvání, ni cíle...

Tak žitím mým šly ženy jen jak stíny,

jen Velkých Lásek smutné parodie,

z nichž víc než trochu smutku, kocoviny,

v paměti mojí sotva už dnes žije.