MYRTÓ.

Juž měsíc, křišťálová lampa matná,

se houpá v nebes klenbě, kterou chvatná

přeletá peruť mráčků v západ jdoucích.

Houšť plna světlušek je temně žhoucích,

kdes ozval slavík se v myrt vonném sněhu.

Les dýše píseň a vzduch dýše něhu

a labuť zpívat chce na vodní pláni,

byť za to cenou bylo – umírání.

Ó, míre nebes nezměrný a bezdný,

ó, azure, níž skloň svůj kalich hvězdný

jak modrý svlačec, operlený rosou

se sklání v obilí! Teď nožkou bosou

vychází Myrtó v háje tmavou trávu.

Jak hrdě nese nepokrytou hlavu

své krásy, vděku svého povědoma!

Jak patří do dálky chvějnýma rtoma,

jež jsou jak tulipánu puklé poupě!

Hle, v trávě žába, jež jí skočit chtěla

na bosou nožku, též se pozachvěla

a velkým okem civí na ni hloupě.