Myrta.

Již myrta uvadla v prstencích vlasů,

i růže květ svěží na bělostném šatě,

umlkl šumot přátelských hlasů,

hvězda již vzplála v červánků zlatě.

– Zda tušíš jen slabě, co s myrty květem

uvadlo tobě dnes krásy a štěstí,

celé že mládí tvé uprchlo letem,

nikdy že růže ti nebudou kvésti?

Dá život ti ještě snad přemnohou chvíli,

kdy radosti záblesk se v ňadro ti schýlí,

nikdy však nevrátí štěstí to svěží,

jež v záplavě uvadlých květů zde leží.

Dnes z poupěte rozvila’s v nádhernou růži,

jež krvavé lístky své lásky a touhy

v horoucím objetí podává muži,

pro délku života, ne okamžik pouhý.

Myrta již uvadla v bujném tvém vlase,

ze mnoha květů v kratičkém čase

zbyl ti jen odvěký los každé ženy –

a na dně duše jen vzpomínek pěny.