MYŠ Z KNIHOVNY.

Já nejedla jsem slaniny, však básníky

a domov měla jsem mezi jich veršíky.

Bez třesku příborů, též schází ubrus nový,

je schystán v policích hod pro mne papírový,

a vábí nejedněch mne díla k zažití,

z nichž napřed mravokárci hryz můj ucítí.

Když schroupám vše, i kritiku i hymnus chvály,

lpí na vousech mi učenosti zbytek stálý.

Nic nezkoumám, jen hryzu. Zkumu málo dbám

a místo toho drtin z vazeb nadělám.

Z knih velmi učených část písma zničím v krátku,

a muž, jenž opíral svou moudrost o tu řádku,

hned bude na holičkách a s ním jeho um.

Jsem jako břečtan připjavší se k mramorům,

neb svými zoubky pusté zříceniny tvořím.

Má práce ničí všecky práce; vědy bořím

a drobím v polic utajené hlubině.

Duch lidský poslouží mi častěj k svačině.

Jak černý podkopník jsem hrozbou tvrzím duchů,

jež pyšně vévodí dnes snah a práce ruchu,

byť kniha azuru a bohů plno má,

mnou v nitře zavládne jí místo záře tma.

V mém sledu strhané se verše rozsýpají,

a jako pěšák, před nímž cesty strou se kraji,

jdu po větách tak pergamenem teplavým,

jdu stále beze spěchu a svou cestu jím.

Les přede mnou, pláň modrá, pole zlatá klasem,

však bledá pustina je za mnou, za ocasem,

a třeba ze všeho je troska truchlivá,

jsem stále skromna, chuda, mírna, loudivá.

Cár směšný uboze zbyl po mně z epopejí,

netuší Herkul, v kůži lví že se mu kreji,

a že mne odnáší i živí sebou sám.

Psy Dianiny, chudačka já, roztrhám;

má Achil strach i mnohý rek; ba také zří se,

jak sama Venuše, jež v básni nahá stkví se,

by touhu vznítila jich, hned se zachvívá,

když k ní se přiblížím já, myška bázlivá.

Jsem spokojena, pravý dobyvatel Troje,

a když se rozbřesknou dne pokojného zdroje,

co zatím, na stěnu když pad’, lesk slunečný,

se v knihách pyšný svět mní býti bezpečný,

své sny tam v klínu ód a dramat libě snují

rekové lodí Arga, veslům důvěřují

a směle svěřují svou s1ávu vichřicím:

táž loď mne veze mořem v běl se pěnícím.