MYŠI ČILI ČASOVÁ PÍSEŇ O ANONYMECH.

Z podzemních skrýší

jdou v noční tiši

šedivé myši

na širý polní lán,

kde na sta klasů

zrn tají krásu –

plod dobrých časů,

jenž byl dnes posekán.

Jaká to sousta!

Kterak tu chroustá

potvůrek spousta

to cizí zlaté klasoví!

Očka jim září,

klid je v jich tváři,

pak se i páří –

jich způsob jest už takový.

„Fuj, příběh sprostý!“ –

Jen v počestnosti

nechte být hosty

své uši přímým veršům mým:

ty šedé myši,

– pánbůh to slyší –

jdou ze svých skrýší

jen hladem hnány poctivým!

My však, druh za druhem,

jenž jdeme za pluhem

širokým okruhem

dědičné národní role,

my známe potvory,

jež najdou otvory

v špýchary, komory –

natož pak v bezbranná pole!

Klasy nám roznesou,

zrnka z nich vytřesou,

nečistou hubou svou

hryžou je, pošpiní, znectí;

ba, ani netušíš,

už sám jich zakusíš:

plíží se taká myš

ku jménu, k osobě, ke cti.

Kdyby je honil hlad,

moh bys se usmívat

a konečně jim přát,

by žili a tyli si v suše –

však ne, je žene jen

na klasů našich plen,

na loupež našich jmen

bídáctví mrzácké duše.

Tož, když se přižene

po roli zděděné

to jméno bezjmenné,

hned po něm, přátelé, skočte;

bijte myš po myši

neb Příští nejbližší

s pochvalou nejvyšší

vám činy ty k dobrému spočte.