Myšlénce že jest bůh.

Veliká, největší, i květnatá i věčná,

nejširší stuho mezi údolím,

jež lká a naříká, a výšinami všemi,

jsi most nad propastí a pluješ nad námi,

útěcha ubohým a zastrašení zlým,

kleneš se jiskrná co hvězdná dráha mlečná,

jsi slunce za dne, hrozíc vlnami,

o jisté smíření šumotem vánku dbáš,

u večer májový když chodí haluzemi.

Jsi vzduchem přemnohým, je živíc od počátku

a strmých na horách jim bodec podáváš,

by se to lépe šlo, ó světlo drahé duše,

jsi po potopě hned ratolest první zkvetlá.

Jest-li že rozkoší či vzdech jsi z hrudi vzlétla,

jsi vždy sloup ohnivý, za kterým v lepší tuše

se béře proud a proud ze pozemského zmatku,

jsi prvním edenem a zbýváš poslední.

A v tobě shrnuta též spravedlnost žije

a všechno tajemství, co jde ho k poledni,

co jde ho k východu, co v sever, na západ,

co jde ho k myšlénce, co k nitru, živé duši,

jež kypříc pozvedá i sílí poesie,

jsi cností veškerou, jsi zdobou lidských čel,

jsi lampa, také ret, očima vlídných vnad

a květu skvoucího jsi nutný zlatý pel.

Jen dále mocným hroz a chudé plece hřej

a slzy vysušuj, kde objeví se vřelé,

a bojovníky zdrž a budiž láskou svatou

a milosrdím buď, buď shovívání skvělé,

ku spánkům člověka snem nevadnoucím přilni,

buď vozem ohnivým, co vznáší u hvězd rej,

by jako Eliáš, Kristus a posud silní

smrt potřel všechen lid nebesky mírnou patou.