MYŠLENKA NA KREV.

A neúprosně na mysli mi tane

zbořený hrad, jak ve snu upomínka na dny,

jež zapadly a jichž jas nepovstane

z propasti času, z níž dech smrti chladný,

ni věčná tesknota vát neustane.

I myslím na věk zmizelý a skvělý,

kdy celý kraj jak krunýř ocelový

svíraly ruce, které sílu měly,

na věk, kdy posvátnými slovy

byl spoután v okovy i buřič smělý.

Na ticho hájů pod hradními valy

si duše vzpomíná, jak včera odešla by

z alejí mechových, kam vůně zvaly.

A stesk po tom, co není, zprvu slabý,

se mocně nitrem zachvívá a valí.

Jest mdlou mi řeč, jíž nové město láká,

minulost vítězněji promluvila:

tož písní ve snu uzřeného ptáka

až v srdce proniká, by krve pila

s ukrutnou žíznivostí vlkodlaka.

A jako v kontrast smiřovací době

se zvedá z trosek síla nezkrocená,

jež ve ctnosti i hříchu byla věrna sobě

a dozrála, ať jaká byla cena,

již přinést měla osudu a zlobě.

V dnech, kdy se všechno stejně váží

a ke všem stavbám lehký vozí kámen,

kdy síly k odboji už není v paži

a v dým se proměňuje žití plamen,

myšlenka na krev mrtvých kterak blaží!