MYŠLÉNKA O POLEDNÁCH ŽIVOTA.

Ó, ještě paprsky sálá to teplými,

v klasy se opírá záblesky žhavými,

ale už přece jen tiše a tlumeně

ve sny mi zavála vůně mdlá jeseně.

Přicházet cítím ji v hrudi své hluboce!

Nadarmo na slunci dozrává ovoce,

melouny žloutnou a slívy už černají,

– stíny mi do duše potají stékají.

Předtuch těch bolest’ už v sobě snad nezlomím:

bude to zachvívat celým mým vědomím,

nadarmo říkám: „vždyť žití to poledne!“

onen stín zřím-li vždy, kam jen zrak pohlédne.

V odvetu dosud ač mávám svým kladivem,

předtucha chytá mě v zachvění tesklivém,

nejlepší síly tou slabostí utrácím,

nejdu v před, zdá se mi, že se už navracím...