MYŠLENKA.

Myšlenka sama přijde nevolána

jak vlaštovice k tvému oknu z rána,

jak v lotos plný měsíce zář bledá;

teď bleskem sjede, teď se zvolna zvedá

jak slunce z mlhy, v jitru podzimkovém.

Je snem a tuchou, a je živým slovem,

tvor jediný, v němž bůh se stává tělem;

je živa ve všem: v luhu noci stmělém

je bludičkou, jíž zdoutnalý kmen hoří,

je nocí duchů a je lidstva zoří;

jde ode všad: tu z ticha skalných tesů,

tam z hlubokého dechu starých lesů,

tu z klasů vln, v nichž dme se pole žitné,

tu motýlem, tu ptačím křídlem lítne,

tu mroucí jiskrou z krbu tvého skočí,

jde z hlubin věků, z milenky tvé očí;

jest ostrým hložím na Kristově skráni

a v tazích Venuše je usmívání,

jest v Homeru dnem, v Lukrecovi stínem

a šílí Amos spitý jejím vínem;

ji Aischyl hrůzou, Rabelais zove smíchem.

Ty prcháš jí a v zadumání tichém

je u tebe, když myslíš, že ti mizí,

a květy střásá s lemu svojí řízy

a dechem noci tišíc všecky boje

dí: „Pojď a zkus, jak sladké jest jho moje!“