Myšlénky nezrozené.

Ó vy, které jste umřely

s těmi, jež smrt už svála

v klín pustých rakví spuchřelý –

teď kolik roků zmála

vzpomínka na vás bolí mne,

v mém čele žárem plane,

vy neznámé a tajemné

a nepoznané!

Ó to je těžké prokletí,

to v čele pálí, pálí,

když růže zhyne v poupěti

a v hrobech ideály.

Vy bohův dary nejdražší,

že nepřáno nám míti,

co nad nebesa povznáší

nás z prachu žití!

Kolik vás, běda, kolik vás

v let chystalo se světem,

uvíjet lidem kytku krás

v jich pustém žití kletém!

Kolik vás chtělo vylétnout

z těch posvěcených lebí

a ze země se duhou pnout

až vzhůru k nebi.

By hroby mluvit uměly,

jak jásaly by hymnem

a květy slavně šuměly

i v ostrém vichru zimném –

ó což by vzplálo v majestát

volnosti svaté ráno,

jež nám, tak chudým nastokrát,

víc nepopřáno!

Ať k vám by kletby shrnuli,

vás v pouta jali tmáři,

přec jednou v obzor ztrnulý

by vzplanuly jste září,

a květem v trní našich čel,

o nepoznané dary,

to rájem byl by rozpučel

ten svět náš starý.

Leč nezrozeny zapadly

jste na vždy, pro vše věky

a věštců skráně vychladly

a zhasnul pohled měkký,

tma těžce padla na čela

tam v hroznou chvíli onu,

a ústa sledně zachvěla

se v tichém skonu.

Těch mladých srdcí, mladých hlav!

ó žel, ó třikrát běda,

hrob lakomý v svůj klín je vzav

je zpátky nedá, nedá –

umřeli, s vámi umřeli

a dechem ostré zimy

v klín pustých rakví spuchřelý

jste padly s nimi.

Ó jistě bozi v chvíli té

se vaší moci báli,

že v záři k nebi rozlité

by nádherou jste vzplály

a že by člověk s vámi rost’

až k trůnu jich a rázem

je veliký a pouta prost

strh’ k sobě na zem.