MYŠLÉNKY SMUTNÉ.

Myšlénky smutné, peruť vaše tichá

ovívá čelo mé co noční chlad;

a vím, že ten, kdo její šumot slýchá,

usíná zvolna – zvolna – usne rád...

Co minulo, je bouře bez oddechu –

co nastává, je dlouhé truchlé zdání,–

snad milá zář – či nové moře vzdechů?

Jeť naděj ve snu, – milé usínání! –

Myšlénky truchlé, nechte moji hlavu,

je mláda ještě, svět ji volá k činu, –

mám v hrudi koutek, – tam si v temném davu

ustelte lůžko v mlčelivém stínu.

Co z toho, pakli těžkým vaším chladem

uvadne srdce mého jarní květ,

jen když mé čelo neostane ladem,

jen z něho kdy svou žeň si vezme svět!

Mohutný světe, mějž ty vůli svoji!

Za povelem tvým půjdu beze slov,

jen přej, až umru čestně ve tvém boji –

ach přej mi růži bílou na můj rov!

Snad někdy chodec, o svůj úkol bdělý,

ulomí sobě růži v tichém klestí:

Žehnej ti bůh, poutníče osamělý,

najdeš-li v ní i zašlé moje štěstí. –