MYŠLÉNKY UMÍRAJÍCÍHO.

mně prch’ ten krátký žití čas,

snad zbývá jediný jen den,

co zářit má mně slunka jas.

Mé myšlenky jak motýli

na květ ze květu slétají,

ve kalichu se ztopily,

ze vzpomínek květ splétají.

Žít štěstí, smrt je teskný den,

je nocí hroznou, bezcitnou,

kde milé vzpomínky snad jen

v temnotě hrobu procitnou.

Ó ještě jednou mladým být,

mne náhle, náhle napadá,

svou rodnou máť a chatku mít, – –

vše marno – žití zapadá.

Ve dálce jak bych slyšel zvuk

a v temnu záře prokmitá,

a prostřed sněhobílých ruk

má lebka zeje rozbitá.

A ticho zas a temno kol,

jen v temnu přátel tváře zřím,

na tvářích jejich slze, bol,

se kmitly mně tím zášeřím.

Vše zmizelo. – Noc čarovná –

(v dáli zpěv teskný dozníval); –

na nebi luna královna, –

na hrobu slavík zazpíval...