MYSLITEL

Jak ohromné jeviště dramatu nekonečného

svět pozemský zjevil se mladistvě zvědavé touze,

byl prostor pln letců, plavců a cestujících,

i já se svěřil větru, vlnám, luně a slunci.

Tak shléd’ jsem cizí kraje, jež zvaly,

u stinných palem jsem přistál neb k souhvězdím cílil,

mé představy o všem tropicky kvetly,

v svém nitru jsem střádal dary záští a lásky.

V svou hvězdu jsem věřil a hledal ji v duchovnu,

boj začal jsem s větrem a zajat byl ohněm,

mne krása vysvobodila z pout všedna,

a někdy jsem zabloudil v klášter, jindy v děs jatek.

Kdys chtěl jsem od tebe, světe, polibek slávy,

však tys mi dal více, svou propast,

a já tě objevil v sobě, nový svět, pravdu,

jenž za přelud skutečnost dal mi.

V tvých hloubkách spatřil jsem nadhvězdné výšky,

tvá hudba ukojila můj hlad, jenž mne mučí,

s nímž jsem se narodil v tomto, snad již v bývalém žití,

a jenž mne pudil hledati smysl hmoty.

Teď stojím na tvé pevnině, pokorný člověk,

jen bohat životní moudrostí, s pohledem volným,

jenž letí jako avion do budoucnosti,

kde v boží dlani spí příští rekové Země