MYSLIVEC

Šel myslivec na čekanou,

setkal se tam s lesní pannou.

Nevídané byla krásy,

jak to slunko měla vlasy.

Roucho, jako z mlhy ranní,

věnec z kvítí kolem skrání.

Bílá v líčku, s jasným okem,

houštinou šla srním krokem.

„Co panenko, co tu hledáš,

že ty dravé zvěře nedbáš?

Na koho tu v ranním čase

sama čekáš v černém lese?“ –

„Čekám já tu, můj holečku,

čekám na tě, myslivečku.

Milou tvou já chci se státi,

věneček ti odevzdati.

Pojď, myslivče, pojď ty se mnou

a já budu tvojí ženou!

Nebydlím já v lidském domě,

v javorovém žiji stromě.

Bdím já ve dne, nespím v noci,

zlaté předu na přeslici.

Přádlo, jež má ruka přede,

nikdo upříst nedovede.

Ze stříbrných tkám je nití,

bílím je, když měsíc svítí.

V lůně země, pod kořáním

poklady já svoje chráním. –

Zlata jsou tam celé hory,

stříbrné tam celé bory.

Místo rosy, v trávě, v kvítí

drahé kamení se třpytí.

V pramenech, jež se tam vinou,

místo vody – perly plynou.

Stromoví mé není plané,

ovoce má nevídané.

A ti ptáci, co tam pějí,

duhovým se peřím skvějí.

A ta zvěř, jež v lesích žije,

stříbrnou se srstí kryje.

A co jelenů tam běhá,

každý zlaté parohy má.

Pojď, myslivče, všecko dám ti,

nebudeš ty litovati!“

Mysliveček neodolá,

spěchá, kam ho panna volá.

Bílá v líčku, s jasným okem,

houštinou jde srním krokem.

Spěchá, spěchá bez ustání,

mysliveček v patách za ní.

Kudy spolu, kudy spějí,

mátohy je provázejí.

Po mýti a po úbočí

divoženek rej se točí.

Pod skalou a pode strží

halekají diví muži.

Po mechu a po jehličí

zlopověstně hádě syčí!

A ta šelma v skalách vyje:

– Zle, myslivče, s tebou, zle je! –

A ten havran v mračnech kráká:

– Běda, koho ženka zláká! –

Mysliveček lesem běží,

na nic kol se neohlíží.

Pro panenku má jen oči,

spěchá, kam se ona točí.

Spěchá, kam ho ona vábí,

nic ho cestou nezastaví.

Prostřed lesa vršek stojí,

na vršku strom javorový.

Zlata lesk má na lupení,

stříbrem skví se po všem kmeni.

Vzala panna proutek, vzala,

na javor jím zaťukala.

„Otevři se, strome, chutě,

vedu já si svého chotě!“ –

Otvírá se javor ruče –

„Pojď jen za mnou, pojď, myslivče!“

Běda, sotva vešel za ní,

strom se zavřel znenadání.

Škoda, přeškoda mládence,

že uvěřil lesní žence!

V javorovém bude kmeni

věčně čekat na spasení.