Mysliveček.

Ba našeho myslivečka

všecko zná juž okolí!

Za kloboučkem stále nosí

pěkné péro sokolí;

pod ním plno kadeří,

a z těch očí dívce v nitro

střely pouští tajně, chytro,

ani neměří!

S ramena mu puška visí,

břitký tesák po straně;

a ten má ty naše hory

ve správě a v ochraně.

Cizoty v nich nestrpí –

pohne-li se ruka bodrá,

utíká juž, bledne – modrá,

cizák do chrpy.

Zavýskne si mysliveček,

bujně sobě poskočí,

a hned rozkoš rozletí se

do kola mu od očí.

Zadupe si hupky, hop,

otočí se s panímámou,

že se pohne touhou samou

podlaha i strop!

Závidí mu švarní hoši,

dívčí přízeň závidí,

ale ten náš mysliveček

jako když jich nevidí.

Směje se a dobývá –

panence jde hlava kolem,

a co květů v srdci holém –

jen se usmívá!

Hoj, našeho myslivečka

všecko zná juž okolí!

Za kloboučkem stále nosí

pěkné péro sokolí.

Však jen tleskne – divná věc! –

a hned od nás vzácní páni

utíkají bez vyzvání

zpátky do Němec...

Hoj, ty švarný myslivečku,

ukaž ty nám ještě víc:

jak bychom si narobili

z Blaníků svých – Domažlic!

Jak bychom si z holubů

nadělali sokolíků

a do vrahů, odpadlíků

hřměli ze srubů!