Myslivecká.

Vítejte mi mladé háje,

I vy hvozdy vlasti mé!

Vás já zovu zemské ráje,

K vám mne mocná touha zve.

Ještě lesy mha pokrývá,

Zraky ještě víže sen;

Již se štěkot psů ozývá,

Již na lov vybízí ven.

Ještě lampa dohořívá,

A to bledá dennice;

Již se ranní žalm ozývá

Chválozpěvné pěnice.

Myslivec, ten musí zrána

Po suchu i bařině;

Otevřenať lesní brána

V kterékoli hodině.

Však i v lese všecko vstává,

Zvěř i ptactvo zpěvavé;

Neboť na nebi pohrává

První světlo míhavé.

Tam jelen rosu setřásá,

Letem suky utíná;

Lovci srdce v těle jásá,

Když kohoutek napíná.

Padne rána! – skála dává

Družné skále znamení;

Jelen pružný dokonává –

Král plachého stvoření.

Tu se pase laňka směle:

Ach, kýž o své zkáze zví!

Však lovec má srdce v těle,

Neublížíť za vlas jí.

Radš odvrátí oka svého,

Neb i doma čeká naň

Žínka mladá – duše jeho –

Rychlá, štíhlá jako laň.