Myslivecký mládenec.

Však si také chválil v peří

myslivecký mládenec,

že pan lesní po večeři

nelouskal s ním růženec. –

Pytlák s oky po revíru,

v „Liščích děrách“ paseka, –

mládenci dnes, u všech výrů,

hlídka byla daleká!

Dnes to polmi vzal si maní,

však si cestu ukrátí, –

letos boží požehnání

na každé je souvrati.

Žita dosud nekosena,

mez jak břehy na trávu,

klasy muži pod ramena

a těm holkám nad hlavu.

Však se dočká, když si vyčká

i ta prázdná stodola,

na mezi ta křepelička

na žence si zavolá.

Klasy mužům pod ramena

a těm holkám přes hlavy

a ta jedna zatrolená

zrovna zde tě pozdraví.

Křepelička, neposeda,

vlčí máky na líčku, –

víc ať dobré rány nedá,

té kdo nedal hubičku!

Po polednách, na čekání

přece nikdo nechodí; –

a pan lesní na té stráni,

jako když tam uhodí!

Však se na tu polní krásu

přišel také podívat;

jak by na lán zlatých klasů

nemusel se usmívat! –

Křepelička ztichla v poli,

ale, kdo by to byl řek’:

tam, hle klasů nad vrcholy

– tisíc láter! – tetřívek!

Pírka lesklá, rozdvojená,

více vidět nemnoho; –

nebýt kůže vybarvená,

byl by střelil do toho!

„Však se s ním, ba u Huberta,

setkám lepší pohodou! –

... Škoda prachu! – kýho čerta,

u nás je to za vodou!“

Přejel kníry, v „Liščí díře“

sám si látra spočítal;

mládence v tak dobré míře

nikdy večer nevítal.

Řek’ jen zvolna po snídaní:

„Do polí ten odnesa

sedlák, chodí na čekání, –

lesník patří do lesa!“