Myslivecký život. (I. Na čekání.)

Dobo říje, dobo hodů,

mysliveckých plesů!

Na čekání lovec chvátá

za večera k lesu.

V křoví ukryt srnce vábí:

lstivě na list píská,

jak ta před ním prchající

drobná dobrotiska.

Na pokraji lesa – ejhle!

starý se už mihá:

světla jeho jako hvězdy –

slechy, troubu zdvihá.

Sbírá vítr – nesebere!

Za piskotem chvátá – –

Vrať se, pěkný paroháči:

hory čeká ztráta!...

Běda, že jsi neposlechl

varující hory:

nelítostný lovec měřil

dobře do komory!

Skočil k srnci ubitému

jako dravec, jásá:

„Šesterák! A vybarvený!

Parohy – ta krása!

Hle, ten skvostný cimboleček,

pod ním očník lepý,

a těch perel na výsadách!

Zhynul jako slepý!

Růže velká, jak se sluší,

srsť se jen jen šeří – –

bude se to pěkně sedat

zítra ku večeři!

Mrška! Egoista! slzí

nad svou smrtí vlastní:

už kůzlátky svoji srnu

nikdy neobšťastní!

Bah! Co více? Pouhé zvíře!...

Ještě přede chvílí –

Eh, však člověk na člověka

také někdy střílí!“