Myslivecký život. (II. Lov.)

Oživly hory.

Myslivců sbory,

vznešených střelců,

odvážných smělců

hnuly se v před.

Honci a vozy –

pomozte, bozi! –

ohařů smečka:

kterak to přečká

ubohá zvěř!

Hej, už jsou v lese!

V divokém plese

zavzněly rohy – –

Paroháč mnohý

nevětří smrť!

Na místě střelci.

Honci a velcí

ohaři v předu

řítí se k středu:

divoký ryk!

Vyhnaná z doupat,

v krvi se koupat

úprkem chvátá

postrachem jatá

proti nim zvěř.

Průseky v mlází

cestu si razí

jeleni, laně,

a z pušek na ně

chrlí se smrť.

Na všecky strany

hřímají rány,

do daňků bijí,

srnci se svijí –

strašný to hon!

Náhle však lesem

slavnostním plesem

skončení lovu

hlasem jak z kovu

hlaholí roh.

Zachřestí mlází,

kde kdo se schází

u vozů s chvojím.

Zapřahnou k vojím,

naloží zvěř.

S jásotem v sboru

táhnou zpět k dvoru

s kořistí značnou.

Tam teprv začnou

zapíjet lov!