MYSLIVNA V ZIMĚ.

Prosinec přišel. Mrazy kruté

v les zadýchaly. – Jako přižehnuté

do temna zrudly mladé dubiny.

A suché listí smutně lesem šumí.

Sníh rozletěl se, zavál pěšiny,

jen myslivec je pod ním hledat umí.

Les hluchý je a ztrnulý a němý.

Snět zasněžená kloní se až k zemi

a všechno kolem leskne se a svítí.

Jak chaloupka tam z bájky podivná

v zavátých lesích stojí myslivna,

ze stříbra zdá se vystavěna býti!

Mráz jinovatkou okna zakrývá,

však dechem svým ji někdo rozhřívá,

sklem prohřátým se v dálku zadívá.

Ženuška mladá čeká doma s touhou,

jak o samotě zdá se chvilka dlouhou!

V útulné jizbě teplo je a milo,

však mužíček, ten zmrzlý bude as!

Teď zaslechla již známý jeho hlas,

a srdéčko jí nedočkavě bilo.

Jde bílým sněhem, pušku pod pažím

a dýmku v zubech, nad ním modrý dým.

Už otevírá. – Maně usmála se

a vzdorovitě sešpulila rtík.

To do světničky se psem vpadne zase,

pošlape všechno, jak už jeho zvyk,

ten neposlušný starý nezbedník!

A jako pírko chytne ji a zvedne,

omrzlé vousy samý led a sníh

jí do tvářiček vtiskne růžových,

na každou stranu po hubičce jedné.

Hu, jak to studí! A ženuška maně

tvářičky sladké skrývá v bílé dlaně.