MYSTERIE

Pod zbledlou oblohou, kde plavá luna plane,

jas lijíc unylý v líc sšeřelému kraji,

jejž tmy plášť přikrývá jak děcko skolébané

mdlým zpěvem večera, jímž stromy šepotají,

ve vůních zahrady, jež hostí svity tklivé,

kde zpustlá besídka se v dešti svlačců tají,

a v šerém údolí, kde nivy zádumčivé

za noci dumavé se mořem býti zdají,

na břehu jezera, jež vrba smutku střeží,

kam dívky blouznivé se rády zatoulají,

když láska umřela a lící nach svad’ svěží,

kde na dnů růženci snů mrtvých vzpomínají,

– má noční vidino – tvé pociťuji ruce,

jak tknou se skrání mých a v žilách krev mi hoří,

a živé představy, zlou vášní hnány, v muce

v mé lebce vzpínají se jako bujní oři.

Mně hlavu položit nech v klín svůj milovaný

a tváře potopit v tmy rozvlněnou kštici,

až sněním omámen a stínem ovívaný

k tvým nohám posléze se skácím zmírající.