Mysterie.

Pod bledou oblohou, na které luna plane,

jas lijíc unylý na sešeřelou zemi,

v plášť šera schoulenou, jak dítě, skolébané

mdlou písní vichřice, jež bloudí haluzemi,

pod stinnou alejí v klid posvátný a tklivý,

na němé buffety, ukryté v starém háji,

v šer tichých údolí, kde sametové nivy

v mhách noci dumavé jak splavy vypadají,

na smutné potoky, ve stínu olší spící,

kde ženy blouznivé sní v modré tiši mhavé,

jimž touha umřela a červeň prchla z lící,

jež k lýrám skloněny zpívají písně lkavé,

– ó, krásná vidino! – já cítím tvoje ruce

na žhavém čele svém, a v žilách krev mi hoří,

a moje vidiny, mou vášní hnány, v muce

v mém těle vzpínají se jako bujní oři.

Nech duši spočinout v tvém klíně věčně líném

a dlaní třesoucí tvé hladit vlasy zlaté,

až sněním omámen a otrávený spleenem

do tvojí náruče ti klesnu rozepjaté.