MYSTERIE.

Marně tápu, proč je v srdci vlaho

jako v jizbě slabé rodičky,

jako divem uzdravených blaho

v mechu vetché, němé lavičky!

Proč se mi zdá, jak by anděl v hrudi

dotýkal se rtoma krve mé,

proč mne k cestám nejdálnějším budí

nevím kdo, jenž pláče: půjdeme?

Vydáme se na takové cesty,

bůh ví kam, však buďsi kamkoli;

fantastové jdou tak pro nevěsty

daleko, kde duše nebolí.

Nežli dojdou, srdce rozplyne se

dlouhou tuchou jako plavý dým,

nevěsta se smutně v oblak vznese,

aniž slova darovala jim.

Nikdo neví, jestli kdy se vrátí,

mračna plovou věčně věkův dál...

Zbloudilci se budou usmívati

v polosnách... Což, já jsem miloval?...