Mysterium snění.

Kdy smutný soumrak plaší černou silou umdlenou slunce zář,

v němém tichu žeh vzpomínek kmitá se v duše mé stínech vířících,

z nich v svitu bílém vznáší se bledá snivá tvář,

letící její hled boří se v dráždivé vlnění zřítelnic jiskřících,

suggeruje v zlomenou minulost život zmládlý tlumeným zachvěním,

probouzí shaslé na rtech polibky, utonulé touhy závratných křísí objetí,

zadumčivých resonancí van snáší opojným šuměním,

schvacuje obnoveným žárem mrtvé něhy v kovovém sepjetí.

V stínech oblačných vzdušný obraz blaha vznáší se v teskném snění,

za harmonických nárazů tonů sklání se k hlavě mé rythmem ztišeným

a šepce snivou hudbu mystickou duši v jímavém pění,

proud vonného vzduchu zachvívá k mým skráním vzkříšeným.

V rozkoši čisté cítím na čele vůni polibku v dechu tajemném,

cítím, jak etherné ruce mne v měkkou náruč růžovou vinou,

cítím, jak těsněji tisknou mne bílé lokty k ňader lilijím v dotyku jemném,

cítím, jak v duši mou v ohnivém svitu se paprsky blaha čistého linou.