MYSTERIUM VELKONOČNÍ.

Na poli mrtvých u vetchého kříže,

kde Kristus kloní hlavu krví zrosenou,

rov starý rozkopával bez obtíže

osmáhlý hrobník s písní na rtech tlumenou.

A plísní páchly hnědé země hroudy,

jež oblily teď zlaté záře proudy.

To bylo z jara, po dnech mlžné zimy,

ve hlíně pole klíčilo juž sémě trav,

pod oblak sklonem rýmy perlivými

se skřivan rozjásal jak vesně na pozdrav,

kdes u zdi staré trochu sněhu tálo

a nebe modré stuhlou zemi hřálo.

A z jámy hrobové šla plíseň ostrá,

když motyka se dotkla rakve setlelé,

z níž jako klesť se rozsypala kostra

po hroudách zatvrdlých... a jaro prochvělé

všech květů vůní, jež zem v sobě hostí,

tak něžně hřálo směs těch hnědých kostí.

Vzal hrobník lebku, položil ji stranou...

Pod křížem lebku zřím ve zlata záplavě,

se zraky dutými a chmurně zadumanou,

jak vzhůru otázku by slala zpytavě,

tou písní zdivena, jež kolem zní

jak předzpěv mysteria Vzkříšení.