MYSTICKÁ MILENKA.

Za nocí truchlivých, kdy hvězdy plají,

ty zlaté oči ve tmě smutné, čiré,

kdy v hladině jezer se zachvívají

a děsné ticho v krajině spí širé,

kdy růže vydechují těžkou vůni,

slavíci duše své se vylkát zdají,

a nebe jest ohromnou, tmavou tůní,

v níž poklady hvězd dálných zářívají,

za nocí těch na loži moje tělo

se zmítá v divných snech a zvláštní touze,

nevidný anděl líbá moje čelo

a vine mne k svým božským ňadrům dlouze.

A slyším sladký hlas z daleka zvonit

a vidím tvář, v níž velké oči hoří,

zřím bílá ramena se ke mně klonit,

má hlava se jí mezi ňadra vnoří.

Tak snil jsem o ní za mladosti jara

než prvá zoufalosť mi v srdce klesla.

Ten život sprostý, podlý – báj to stará...

Teď ještě by mne z bahna k hvězdám vznesla!

A za těch nocí vždycky pláčem spolu

a pak mne líbá vášnivě a divě...

Ta ústa růže jsou na vzdušném stvolu. –

Já jejich vůni ssaju dlouze, chtivě.

A je to vůně těžká, že se dusím,

a chvěji se jak struna harfy zlaté,

až probudit se z toho snění musím...

kol prázdná síň a noci ticho svaté.

A ještě slyším sladký hlas ten zníti,

mé lože prosyceno její vůní, –

ven prchám, ven, můj duch se za ní řítí,

kde mizí v nebe vyzlacené tůni.

A noci vlažný dech mi hladí čelo,

kol ticho jak po bouři na pobřeží,

a kraj, na nějž se luny světlo schvělo,

jak moře stříbrné kol prázdný leží.