Mystické ženy.

Na mramor oltářů svou bledou hlavu kladou,

u paty svatých soch se rozčilené chvějí,

mráz utrpení zžeh’ jim duši jejich mladou,

jsou listy zaváté, jež výparem svým tlejí.

Ty z komor klášterních ve božském vytržení

na tvrdé lože své zpět po znaku se řítí,

pro jejich modlitby den dosti dlouhý není,

jich vzpjatá ramena tmou smutných chodeb svítí.

Ty děcko u prsu na vlhkých stupních chrámů

ve mdlobách hladové se choulí za soumraku,

měst vřavou tupé již tam vyseděly jámu,

zář nebes hasnoucích v svém vytřeštěném zraku.

A jiné v procesích jdou s davem jásajícím

ve dýmu vonných nard a opojivém zpěvu,

za zvonů hlaholu, míň rovny kajicnicím

než ženám vášnivým v svém nadšení a hněvu.

Vždy zpívá v modlitbách jich duše unavená,

ta boží nevěsta, jež po polibku žízní,

po stupních devíti za ženichem svým stená,

až bolný její vzdech před trůn tvůj, Kriste, vyzní.

Ty, králi veliký a šírých světů pane,

ty, slunce života, jsi víra jich a síla,

tvé skráně zmučené a trním rozbodané

jich ruka žilnatá by ráda ochladila.

Ty ženy trýzněné svým rozháraným citem

jsou stíny kathedral, v něž znova vždy se vrátí,

jich duše nadšené lamp věčných chví se svitem

a s vůní kadidla se v kapkách v éther tratí.