MYSTIKA KRVE

Když od podlahy skočnou zahrají,

nám v žilách vzpomínáním nedrnčí to.

A slováckou když spustí šohaji,

mně, nevím proč, je málem čehos líto.

Když duní pochod, v taktu svém jdu sám;

jsou při chorálu na zámek má ústa.

Když v polích kráčím, cos jak závist mám,

že život můj, ach, z pole nevyrůstá.

Však zaslechnu-li ducha šumění,

já ve svém nitru cítím klíčit sémě

těch, kdož jsou na světě z dob stvoření

a jimž je žít až do skonání země.