MÝŤ.

Kdes v lesích dalekých

mýť bahnitá je skryta;

Mír, vládce lesních tich,

tam vzácné chodce vítá;

když slabou pěšinou,

jež listím zasypána,

tu mhou a houštinou

snad lovec bloudí zrána.

V klín hvozdů hlubokých

mýť bahnitá je skryta,

tam hrdliček zní smích,

a křídlo sluk tu lítá,

když první líska raší;

a s rudým západem

se v roztouženou zem

už soumrak zvolna snáší.

Kdes v lesích dalekých

mýť bahnitá je skryta;

tam leží bílý sníh

a hřímá bouře litá.

Jak v kožich bělavý

strom každý zabalen,

i pokácený kmen,

jenž kles kdy do trávy.

V klín hvozdů hlubokých

mýť bahnitá je skryta,

mha z šedých třásní svých

tam hustou clonu splítá.

Již není zvěře stop –

zde musila by zhynout,

jen píseň má jak v hrob

si tam jde odpočinout.