Mythologické sloky v jeseni.

Ty různé, pestré barvy lesa,

ten purpur, ta žluť krvavá

jsou pouze rudý oblek Nessa,

jejž zemi slunce utkává.

Ta škodolibá Dejanira

se v závoji mlh ukrývá,

šat Herakla, zem, těsně svírá –

a ona se jen usmívá.

Teď jako velkou na hranici

by vstoupla zem, tak v plápolech

to žhne, ba každé na větvici

ve javorů, bříz vrcholech!

To velká hekatomba země;

viz dřínů nach i brslenů,

tu růžově to plá, tam temně,

směs vločků, vln a prstenů!

Mha jako dýmu sloup se valí

přes ocúny, v nichž svítí luh,

jak závoji taj ona halí,

v nich rodí se nám nový bůh.

Zem plna plodů, plna skutků,

můž na svoji smrt klidně zřít.

Proč srdce naše má dlít v smutku?

My můžem zpívat, můžem pít!

Ať větry roznesou v kraj světa

třesk našich číší i náš ples:

My zříme v jara květ, v hod léta,

vstalť bůh, kde zhynul Herakles!