Ó mythů věže, legend z retirací...

Ó mythů věže, legend z retirací

a persiflagí Thalie umu, rád

jak v přírody zpět klín, kment sněžný v láci

bych naivnosti prch’ v lest illuse v chvat.

Blud, klamný víří shon. Nerv puká v práci

i trne, scény affectu patróno v lad.

Ó v irid plný dol, anemon, ztrácí

kéž pouť se, Psyché v nard jich můž ať vzplát.

Luh chci, jak bucolský, nach hór v sen pít,

stín háje apollského zaměnit

za dóm tragický. Radostí chci syt

vzpět v chválu jeho hymnus v znět. Ryk pathu v stih

čím, japyxu vzdech v luh grazií tíh

kol s šeptem idylly. – Hle, váha v zdvih

za žití illuse nepravé. – Se vracím, kýv

blíž stupeň dómu umu. Masky div

výš římsy čím. – Brak luhu vděk je, niv!