MYTHUS.

Na strmé výši Araratu

ve skalné sluji dumá kmet,

kus kůže lví má místo šatu,

skráň bledá tají stopy let,

vous šedý splývá v proudy vlasů.

Tak od starých zde sedí časů,

na oblohy i země krásu

zří okem snivé lahody,

a dívá se, jak v různé strany

v dál pod ním spějí karavany,

jak táhnou mraky větrem hnány

a dějin duchem národy.

Co bouří jeho ňadrem zmítá,

co myšlenek do věnců svil!

Ve hvězdné knize nebes čítá

a slýchá živlů jek a kvil;

jej v myšlenkách čas nezastaví,

ruch žití jeho neunaví,

zrak jeho, slunce paprsk žhavý,

vše mihem jedním přehlédne.

Jak žluté listí v podjeseni,

tak před ním lidská pokolení

jdou bez cíle a zastavení

do věků tůně bezedné.

A nad ním zlatá lampa visí,

svit její stajen krystalem,

své paprsky s ním hvězdy mísí

i luna v běhu nestálém;

a šedý mech i shnilé kmeny,

a krápníkové skalní stěny

jsou rudým nachem vyzlaceny

jak sluj, v níž bydlí čaroděj;

kmet stále touží, stále bádá,

v své mysli dějin nitky spřádá,

ať jasná noc, ať živlů váda,

vždy tká v svém nitru starý děj.

Strom nádherný se nad ním sklání

a jeho listí svěží šum

jej skolébává bez ustání

do nových snů a nových dum.

Jak větve výš se rozkládají

a v mlze ztráceti se zdají,

v nich veliké se hnízdo tají,

kamž nedoletne orel sám;

když vrátí jaro květy stromu,

tu v svitu blesků, v bouři hromu

pták rajský slétá k hnízdu tomu

a zlatá vejce klade tam.

A slunce čaruplnou mocí,

kde jeho svit se zamihne,

z každého vejce v svaté noci

se zlaté ptáče vylíhne,

a když se k bědné zemi řítí

hlad, bída, války vlnobití,

smrt, jež se nikdy nenasytí,

když morným křídlem zašustí:

tu vstane kmet a úsměv hraje

mu kolem tahů kouzlem máje

a z hnízda v světa šíré kraje

své zlaté ptáky rozpustí.

A oni letí šírým světem,

na chýš, kde bydlí chudina,

si sednou unavení letem,

jak v jizbě k ohni rodina:

a sotva sednou, v síňce šeré,

nechť sníh i vítr v okna pere,

juž kvetou sny a báje steré,

juž pučí dávné pověsti,

a s kolem kolovrátku letí

dny mládí starým do paměti,

co s milenkou hoch ve objetí

sní o lásce a o štěstí.

A oni letí pode krovem

do chudé jizby básníka,

a zašveholí vlídným slovem,

jež srdcí brány odmyká;

co touží, myslí, dumá, cítí,

vše v duši jeho v požár vznítí,

že nadšení na čele svítí

mu jako hvězda východní,

že duch se v tonech písně houpá

a křídla v krásy moři koupá

a v šero dějin lidských stoupá

při poesie pochodni.

Na chmurné čelo myslitele

svá křídla zlatá položí,

šum jejich praví: bádej směle

a světy dám ti v podnoží!

Kam snesou se, tam lidstvo blaží,

cíl stanoví těm, kdož se snaží,

a výš až ráje ku zápraží

nás hvězdným křídlem nesou zpět,

v nich roztaje i starců vráska,

z nich šumí dětství sladká zkázka,

z nich zvoní naděj, mír a láska,

z nich pučí radosť v plný květ.

Ó duchu lidský, starče snivý,

tys kouzelný ten čaroděj!

jen dále v chýže, města, nivy

své ptáky mythů vysílej!

Když s nebes orel poesie

u tebe svoje skvosty skryje,

nechť vlna času výše bije,

ty hlídej lidstvu jeho ráj;

své zlaté ptáky vypusť v spěchu

na bohatých i chudých střechu,

dej sílu mdlým a slabým těchu,

neb lidstvo žije, dokud báj!