MYTILÉNSKÉ RŮŽE.

Na Mytiléně rostou růže,

květ půvabů a vůně pln,

ten z kapky pěny vzrost’, jež klesla

s vnad Afrodity, ana vznesla

se na břeh moře bílých vln.

Ký div, že po krajině všady

ten čarný obdivován květ,

vždyť ten, kdo k plavbě v dálky šeré

jej talismanem na hruď bere,

můž’ klidně proplout širý svět.

Však bez něho kdo plavbu váží,

kdo nedbá růže z Mytilén,

je hněvem moře smeten s lodi

a dřív, než nový den se zrodí,

zpět na břeh zas je vyvržen!

Tak pověst dávné doby praví –

a lid jí věří posavad –

že s milou rozešel se milý,

jež nedala mu v hněvu chvíli

květ z Venušiných čárných vnad.

Hoch na koráb šel s duše steskem

a bez růže lstnou vodou jel;

hrůz mračné pluky vstaly v moři

a milá zaúpěla v hoři:

„Ach, co jsem učinila? Žel!“

Hrom zajíká se, bouře vyje

a příšerný je vodstva ruch,

v loď vichr divý pěstmi buší...

ó, běda, běda živé duši,

již v příboj žene zkázy duch!“

Vztek moře zkrotl zas; v pěn kvasu

tlum unavených vln se nes’

a jejich zpěvů za průvodu

hoch mrtvý vynesený z brodu

své milé k bílým nohám kles’.

Ta na hruď plavci padla milá:

„Ó, přebědný můj růže květ!

Pryč, pryč s ním, nežli hruď mi shoří,

chci stejně zahynouti v moři;

co pro mne bez tebe je svět!

Pryč s Afrodity lstivým květem,

jenž místo blaha dává žal,

kdo jenom pro sebe jej trhá!...“

A zoufale se v moře vrhá

a v hloub ji odnáší vln cval.

Na Mytiléně od té doby,

než do moře má plavčík plout,

vždy na svých milých kráčí hroby,

zde s povzdechem hruď růží zdobí

a kliden čeká vichrů soud.