MŽIKNUTÍM.

Tak jsem ji viděl jda okolo okna,

jež nízké dívalo se do ulice;

před zrcádkem tam stála prostovlasá

s nahými pažemi a snědou šíjí

a pod ní s bílých ňader hlubou rýhou

v košilce, lehounce jen visící

na jednom prsu bujném. Jak se lekla

mne zahlédnouc!... však v tom již okamžiku

hloub couvla o krok zpátky, vlasem hustým

vše skrývajíc, co nezřel jsem, jen tušil.

Co kolem okna letmo jsem se mihnul,

já myslil sobě: Dívka jako květ,

a komu kvete? Slunce jasně plálo

a vozy hrčely a po ulicích

se lidí jak much míhalo, ruch, život –

šel každý po své zábavě či práci.

Ó jistě hned pak přistoupla zas k oknu,

v své pokračujíc ranní toaletě,

když zmizel jsem, když stín můj dlažbu přešel,

v zrcátku chudém, jež viselo na zdi,

svou krásu zhlížela, jež kvetla – komu?

Pak s večerem když domů jsem se vracel,

tam stála zas a necouvla již více,

jak na známého kývla na mne drze

v jakýchsi divných cetkách kolem šíje, –

teď její krása kvetla pro každého.

Tu pomyslil jsem na práci své duše:

já sebe viděl v chudé jizbě svojí,

kdy báseň rostouc v nitru odhaluje

své půvaby a v přeletu jen plachém

a couvá stydlivě zpět a se tají,

jak cizí u dveří zní kroků hlahol.

Jak dveře když se potom neotevrou,

se radostně zas plachá Psyche zhlíží

v tom chudém zrcátku těch slok a rýmů.

Tak byla krásná jako ona dívka,

jež v letu zahlédnuta na okamžik!

Však za krátký čas pozděj v časopise

na stolku kavárny neb u knihkupce

ve skříni výkladní již stála drze

a její vděky, které dříve v letu

tak svůdně kynuly – ty urážely,

neb jak ta žena – kvetly pro každého.