N. I. Na Nevinňátko.

Plyň, ó duše, do věčnosti

Mezy kůry anjelské!

V lůnu věčné blaženosti

Utěchy ží nebeské!

Blaze tobě, nevinňátko,

Že tvůj outlý zvadnul květ;

Blaze tobě, nemluvňátko,

Že tě objal lepší svět.

Náš svět*) rodí pouhou marnost,

Plodí mnohotvářnou lest;

Jeho třpytícý se švarnost

V skutku jenom zhouba jest.

Věrnou sprostnost zavrhuje

Pejcha přenedůtklivá,

K mstě své ruky natahuje,

Když se pravda ozývá.

Lakomství se chápá statku,

Samo chce jen všecko mít,

Loupí bratry, otce, matku,

Hubí lidomlský cýt.

Závist, tato litá saně,

V hradech, budkách panuje,

Jako dravé, kruté káně

V krvi jenom hoduje.

Podvod, klam a ošemetnost

Tejrá, tiskne poctivost,

Žáhne v obcých nedůvěrnost,

Hasý pro ctnost dychtivost.

Člověk člověku jest bědou,

Moří jeden druhého;

Zlosti tenat dosti pletou

K zahubení Dobrého.

Ejhle, rozkoš toho světa!

Ejhle jeho blaženost!

Taž se o tom ctného kmeta,

Řekne: – Vše jest ničemnost.

Plyň, ó duše, do věčnosti!

Lepší tam jest pro tě svět;

Vyleť z hrubé poddanosti

Tam, kde nepomine květ.

Plyň, ó duše, do věčnosti,

Kdež jen láska králuje,

Kdež se všecko v společnosti

Svatě, věčně miluje.

Dejž, ó Bože! dosti sýly,

V pravé víře setrvat,

Abychom tak hodni byli

V věčné slávě oplívat!