N. N.2

Přijmi tuto píseň na památku

Outlé lásky obou druhů svých.

Jenom zpěvu dar mi ze všech statků

Setrval vždy věrný v divém zmatku

Sklonností a časův měňavých.

Píseň moje arci nezná štěstí

Idyllicky vychované lásky,

Která růže bez trnů jen pěstí,

Zrostlé ve májovém sadě mladém,

Která plané sije sedmikrásky

Po záhonech ležících nám ladem,

Kdežto neouroda českých polí

V novém roku novým hrozí hladem.

Zpěv můj vyhnanec jak zabloudilý,

Když mu bratra zabil vítěz–vrah,

Nad věšťčími druhy hlasně kvílí,

Které složil osud na marách!

Pod křídloma Fenixů těch vyšších

Zpěv můj odvážný se ukrývá,

A ve chvilkách Bohu někdy bližších

V tajemné se noci ozývá,

Neb na lípě někdy hřbitovní

S kulichy o příští době sní.

Snad se nezhoršíte na básníka,

Že jsa bedliv věcí posledních

Z lásky k vám se změnil v pomocníka

Zpěváků bez štoly pohřebních?

Či snad chcete, aby naše píseň

S perutě své střásla hrobní plíseň,

By snad dle povahy sokola,

Jenžto mrtvoly prý nedotkne se,

Kroužila se kolem do kola

Ve světáckých lovců hlučném plese,

Kteří prázdni mysli elegické

Bludem spjati bludy honí lidské,

Ale ozbrojeni hrotem vtipu

Jízlivých a ironických šípů,

Naostřených v dílně satyrické,

Vám by mohli těžké zadat rány,

Že by musily být lékovány,

A vy v nemoci své terčem novým

Byli byste šípům básníkovým!

Totě jeden ze zpěváckých hříchů,

Že pouštíme volnou uzdu smíchu,

Kdyžto cizí vada, cizí blud

Žebře o litost a dlužný stud! –

Velký jest, kdo zapříti se umí,

A svůj posměch nad svým bratrem stlumí,

Kdyžto z toulů vtipem naplněných

Sarkasmu šíp na svůj výhost čumí,

Aby prudký střelce svého sluha

Do ňader se zaryl obnažených

Poddaného směšným bludům druha;

Větší jest, kdo nepřítele svého

Posměchům, snad slušným, propadlého

Za terč svojim nevystrčil vtipům:

Největší jest ten, kdo protivníka

Jako svého přítele a pokrevníka

Brání proti posměvačů šípům.

Dobročinný jest, kdo nebožtíku,

Který v světě nežil bez zásluhy.

Vděčným slovem dávné splácí dluhy

Bez naděje k příjmu slušných díků.

Nuže na hrobech můj zavzni zpěv,

Na hrobech, kde místa k smíchu není;

A zde cnosti mrtvých bratří zjev,

A jen k výstraze a k poučení

Nastiň jejich blud a provinění!

Tak jest. Popřeje-li ale Bůh

V službě vlasti volnějšího času,

K dalším zpěvům pozdvihneme hlasu,

Bychom lépe splatili svůj dluh

Velkým malomocných vnuků předkům,

Tvůrcům české oslavy a svědkům.

Jejich duchy z hrobů vyvolané

Ať se v písni zjeví odhodlané

Jako hodovníkům Bankův duch.

Ať si sednou s vámi u besedy,

Slzami ať naplní vám hledy,

Pronikajíc hluchých hostí sluch.

Mnoho hluchých jest a zimomřivých,

Málo synů blaha vlasti chtivých,

Méně andělů co z povolání

Hlásali by prachům z mrtvých vstání!

Já se tedy kouzelníkem smělým

Stanu na hřbitově české slávy,

A ponocným o půl noci bdělým,

Dávné stíny z dávné zbudím návy,

Aby svojim vnukům nedospělým

Potřebné již netajili zprávy,

K čemu velcí tito otcové

Velkých činů byli tvůrcové,

Kdyžto našim časům na násadu

Malátných a nemotorných činů

V pustém staročeské slávy hradu

Nezdařilých zanechali synů,

Jejichž ouzkým srdcem plným chladu

Ani před branami rozložený

Nový nepohne již Hanibal,

Jenž přes hory české vyřícený

Lépe nežli Punín zisku dbal,

A v Kampanské Lutomírců pláni

V mrzké zahálce a liknování,

Uchvácených výhod neprospal.

Bůh mi svědkem, že jsme otrlejší,

Že jsme mnohem více ospalejší,

Nežli štěbetavé vlastovice,

Které v zimě na noclehu dlíce,

Vesele zas zbuzují se ze sna,

Když je k práci vzývá nová Vesna.

Zimních zanechavše příkrovů

Ke svému se berou domovu.

A když nezvaného hostě-vrabce

Svévolnost ta panská zlenošilá

V bytu vlastovek se rozhostila,

Nebo nezbedného ruka chlapce

Jich lepenku skrovnou rozbořila:

Vlastovičky svedou pro vlasť boj

Až ustoupit musí vrabčat roj,

A vítězná paní vlastovička

Do vlastního sedne obydlíčka.

Tedy zříceniny, tedy hroby

Bude v příští slaviti zpěv můj.

S náhrobků těch pominulé doby,

Kolem kterých břečtan nevadnoucí

Našich dějin věnec ovil svůj,

Sejmu sobě vzor i látku skvoucí.

Těžký oukol pro slabý hlas můj!

Musa svědkem minulosti svědků

Zahřeje nás v mrazu nynějším

Dá-li Bůh ke cnostem platnějším

Na výsluní dějův našich předků.

Bdělí synové pak matky-vlasti

Budouc přesvědčeni že mně sláva

Není obojetná otčiny,

Ba že její strast je dílem strasti,

Která moje blaho podkopává,

Nebudou mít tolik příčiny

Půhonného užívati práva

Proti zprávnějšímu dlužníkovi,

Který podlé povolání svého

Méně písmem, víc živými slovy,

Více daní činu ukrytého

Ve své kapistranské povinnosti

Dotud stále o to pečoval,

Aby poklad české národnosti

Nám se na ourocích zachoval.

A že nebyla ta péče marná

Budoucnost vám zjeví blahodárná;

Neb tu víru naše srdce chová,

Z našeho že někdy popelu

Vzejde plémě, v němžto naše slova

Najdou falanx vyznavatelů!

Byť i třeba papír s pergamenem

Nikdy nebyl zasnouben s mým jménem,

Byť i nikdy kontrfekt mé tváři

Od veselých druhů zamluvený

Nevyskyť se mezi kalendáři

Na ulici za sklem vyvěšený,

Byť i třeba u besedy hlučné

Naše s vlastí zasnoubené jméno,

Chvalné žárlivosti nepříručné,

Hned po svatbě bylo zamlčeno,

Byť i nebylo víc poloučeno

S jménem mužů, kteří s přímou duší

V ouřadě svém zisku neoddaném,

Písaři jsou věrní při záduší

Od praotců našich odkázaném:

Přece bude svědčit o mně věst.

Příštího pak výbor plemene

Také o mně někdy zpomene,

Že jsem miloval i vlasť i čest!

I že plamenných slov jiskra malá

Byla částí ohně svatého,

Na němž jasná pochodeň se zňala

Vyšších směrů rodu slávského!

A ten nález o nás prohlášený

Bude stvrzen pečetí těch lechů,

Jimžto naším ohněm ozářený

Kruh se zaskvěl slávy Staročechů

Ve své nové kráse národní,

Jak když duha lidem pro útěchu

Nad velkou se skvěla povodní.

Vítej slovo žívé, okřídlené,

Ty jsi jarým orlem bujných sil,

Co se s orličaty k slunci žene,

By je vyšším letem rozjařil!

Slovo v němé knize zabedněné

Jesti ovšem orel, jenžto střelou

Usmrcen byl za odvahu smělou,

Která vnady dodávala k letu

Od svých křídel zrazenému kmetu,

Jenž teď na ukázku vycpaný,

Do inventáře pak zapsaný,

V neznámém snad vězí kabinetu.

Nuže zhůru k slunci orlem jarým,

Smrti zanechám si ke dnům starým!

Vítej slovo živé, okřídlené,

Tyť jsi zpěvolibým slavíkem,

Jenž svá písklata svým peřím hřeje,

Jenžto mezi kavčím povykem

Ze své outlé duše omlazené

Svojim slavičatům k srdci pěje.

Slovo v němé knize zabedněné

Jest jen vyučeným básníkem,

Jenžto slavíčí zpěv opsat chtěje

Nadarmo se zbrojí slovníkem,

I jen darmo výrazů v něm hledá

Pro zpěv, ký se slovy popsat nedá!

Nežli tedy věkem zimomřivým

Na své bujné hlavě zešedivím,

Slavíkem chci zůstat, mistrem zpěvným.

Básník ať se slovem, rýmem cvičí,

Slavíčích-li zvuků nevylíčí;

Já jen mistrem dále budu zjevným

Pro tu slavíčí svou rodinu,

Pro tu mladou českou družinu!

Mladna u mládeže spolku milém,

Mládeže té vlasti zrůstající,

Zmýliti se nedám v duchu čilém

Od drůbeže na mne kvokající,

Ani od vrabčíků štěbetavých,

Ani od výrů ni od havranů,

Kteří na mne z pelechů svých tmavých

Ráčili by metat svoji hanu.

Když mne Musa, jsouci povědoma

Mého bytu, jednou navštívila,

Ale nenajdouc mne, běda! doma,

Od dveří mých zas se uchýlila,

Tenkrát povinnost mne ujařmila

V panském paláci a v škole městské,

Abych na tom českém na přílohu,

Slouže drahé vlasti, slouže Bohu,

Rozesíval plodné zrno české.

Teď když Musa v době oprázněné

Přes nízký práh ke mně vstoupí hostem,

A mé srdce Bohem naplněné

Vilije své city nenucené

V nehledaném verši, v rýmě prostém:

Věřte, hana soudců oprávněných,

Umělého hana přítele,

Jako ohlas pochval projevených

Bez ohledů slušně podezřelých,

Svého neminou se oučele!

Nuže nám Ty zůstaň přítelem;

By pak naše přízeň neochladla,

Zůstaň věrným pravdy ctitelem,

A ji stále hlásej bez ohledu,

Byť i hořkla jako hořec jedu,

Byť i v našem srdci sladla

Jako známá českého slast medu.

Pravda málo kdy je bez žíhadla,

Proč by naše láska k ní uchřadla?

Zřítelnice jenom krátkozraká

Křivě hledí na tu upřímnost,

Která tobě poví bez obalu:

„Bratře jako umělec jsi „Raka,“

Nebo srdce tvé je bez zápalu,

Bez konceptu jestiť péro tvoje,

Ale dobrých činů nejsi prost,

A co člověk jsi mně milý dost,

Milujme se dále bez rozbroje!“