N. XI. Na Manželku.

Libě plynuli mně dnové,

Rájem byl mně s tebou svět –

Choti má! v tvé společnosti

Každý den mě k štěstí ved;

K štěstí, o němž jen ten ví,

An se věrnou Ženou stkví.

Jaká věrnost – jaká láska

Plápolala v srdcy tvém!

Neřádný duch lstného světa

Zahanben pad v klamu svém:

Tys jen chtěla přítele

Míti svého manžele.

Pilnost, čistota a tichost

Celý dům tvůj slíčila;

Pravá křesťanská pak mravnost

Domácým ctně svítila.

Největší vyražení

Bylo dítek vedení.

Laskavou tvou výmluvností

Srdce y duch okříval,

Jehož ouklad nepřátelský

Truchlivostí odíval;

Lilas opět v srdce med,

V němž se sázel pomsty jed.

O mé dítky! – ejhle Matka –

Přítelkyně vaše – má!

Již jde od nás – smutný osud!

Tenť nám všecko odjímá.

Ta nám byla jedinou

Přítelkyní upřímnou.

Však ne dlouho! zas se sejdem,

A to v lepší radosti;

Tam se spolu bez vší změny

Těšit budem v celosti;

Tam se teprv přátelství

Věčně kochajícý stkví.

Pokoj tobě, Přítelkyně –

Pokoj svatý tobě buď!

Odpočívej tam, kde srdce

Nezžírá ni lest, ni blud!

S Bohem věčnou radost měj,

Mzdy svých ctností požívej!

Až pak čas – což chtivě čekám –

Někdy mně zde uplyne,

Duše blažená! tuť příjdiž

S Krystem k smrti hodině!

Tak mé bude skonání

Nevyslovné plesání.