N. XVII. Na Starce – Stařenu.

Každý pohřeb můž nám býti

Zyskné ponaučení;

Do sebe jít může člověk –

Seznat zde své určení.

Každý hřbitov – (buď mu čest! –)

Velkou školou pro nás jest.

Děti, ješto jenom v hřičkách

Dráhně času trávíte,

Na učení užitečná

Málo dbáte – držíte,

Utikavý že jest čas,

Každý hrobek učí vás.

Mladíku, jenž na svých čilých

Oudech moc sy zakládáš,

Jich ne k ctnosti, nýbrž k zlému,

K záhubě své nabádáš,

K hrobu jdi! – tu každý hnát

Naučí tě sebe znát.

Marná šperko! – kteráž sobě

Za cýl lapáš zrcadlo,

Vstup předc jednou do kostnice,

Tuť jest pro tě divadlo:

Množství zpráchnivělých hlav

Káže budoucý tvůj stav.

Pejško! kterýž moudrým lidem –

Ba! y Bohu zdoruješ,

S rozkoší své spolubratry

Tiskneš, tejráš, sužuješ,

Hřbitov tobě ukáže,

Žes jen trupel, dokáže.

Lakomcy, jenž nikdý dosti

Plných měšců nemáte,

Ze zlata sy bůžka svého

Na zdor Bohu děláte,

Hřbitov a v něm každá kost

Naučí vás, co jest dost.

Ty pak, jehož neukojný

Po cti marné pálí chtíč,

Jdi na hřbitov – vzhleď do hrobu –

Považ červy! – Tiť jsou klíč,

Jenž ti rozum odvírá,

Srdce bludům zavírá.

Křesťane věz! že tě hřbitov

Může vésti k moudrosti,

Též y uhamovat všecky

Nepořádné žádosti;

Pročež ve cti hřbitov měj,

Na něm život rozjímej!