N. XX. Na Učitele.

Libý oddech – tiché lůžko

Budiž Tobě, Muži ctný!

Oudy tvé krý jemná země,

Příteli náš upřímný!

Oddechni sy v samotě

Po vší školní lopotě!

Ty jsy nám byl druhým otcem,

Stále věrným přítelem;

Ty jsy nám byl v našém dětství

Právě strážným anjelem:

Bděl jsy snážně nad námi

Ještě mdlými dítkami.

Nebyla nám pod Tvou rukou

Škola za nepříjemnost;

Kdož pak nejde rád do místa,

Kde se štípí libá ctnost? –

Kdežto vlídnost panuje –

Přátelství jen obcuje?

Ve Tvé věrné společnosti

Prch jak voda školní čas;

Nebyla nám dlouhá chvíle,

Když Tvůj učitelský hlas

Vychvaloval šlechetnost,

Všelikerú velkou ctnost.

Bez horkosti, trpělivě

Snášels našé křechkosti;

Kleslým mílé ruky dával,

Pomáhals jim s radostí.

Věděls srdcem pohnouti,

Rozum k pravdě nahnouti.

Pečoval jsy, bys v nás vsadil

Srdce pravou nábožnost;

Bys v nás ke všem povinnostem

Vzbudil – rozžal ochotnost;

Vroubils ctného Křesťana –

Člověka a Měšťana.

Učení svá pevnils u nás,

A to vlastním příkladem;

Neb jsy nám byl všeho toho,

Čemus učil, zrcadlem.

Co Tvůj jazyk radil nám,

Tos ty vroucně plnil sám.

Oddechni sy po své prácy –

Ží své v nebi odměny!

Naše vděčnost bude trvat

V srdcy stále bez změny.

Za Tvé pro nás snážnosti

Bůh Ti odplať v hojnosti!