N. XXI. Na duchovního Pastýře.

Usedavý po dědinách

Rozléhá se s věže zvuk,

Volá věrných osadníků

Z stájů, z stodol, z rolí, z luk;

Zvonů smutné hučení

Ohlasuje loučení.

Bledou tváří kostelnícy

Krýjí černě Oltáře;

V žalostivém tonu z kůru

Vyníkají žaltáře.

Nahlédni sem nebo tam,

Všudy nese smutek chrám.

Lid se blíží v černém rouše,

Cedě slze z zármutku;

Škola k márám s křížkem táhne –

Kráčí Kněžstvo ve smutku –

Tovaryšstvo hudebné

Pěje písně pohřebné.

Vydej, hudbo, v žalostivých

Tonech svoje upění!

Vlož se v naše truchlozpěvy –

Provoď zvonů želení!

Ulehčení srdcy dej,

Vděčné slzy vymahej!

Každá slze – jistě věrná!

Důkazem buď žalosti –

Znamením buď proníkavě

Srdce, mysli bolesti!

Věrná slze hojně krop

Velebného muže hrob!

Ejhle bratří! – Ejhle Otec!

Ejhle věrný Pastýř náš!

Jehožto nás vroucý – libý

Kevšem ctnostem budil hlas,

Již jde cestou věčnosti

Mezy Svatých radosti.

Tenť byl nám vždy věrným Otcem,

Starostlivým Pastýřem;

Tenť se o své stádo staral,

Byv mu sylným pancýřem;

Každý utok odrazyl,

Tím své ovce oblažil.

Šeredné tmy nepravostí

Rozrážel svým uměním;

Ved nás cestou přímou k nebi

Přelaskavým učením:

Nábožnost nám v srdce lil,

Lásku k Bohu rozmnožil.

Smutným bylť On potěšením;

Nouzy štědrou pravicý;

Bloudícým vždy věrnou radou;

Churavosti stolicý:

Bylť vždy lidským přítelem,

Všechněm utěšitelem.

Snášelivost, vlídnost, láska –

Ctnosti tiché, laskavé

Zvolily sy Jeho srdce

Za příjemné sydlo své.

Těmi drahně obdařen

Činil v Cýrkvi hojnou žeň.

Věrné slze! – volně s očí

Na tichý hrob kapejte;

Duchovnímu Otcy díky

Místo rtů zde vzdávejte!

Každé k nebi vzdechnutí

Množ Mu odpočinutí!

Za Tvou snážnost Bůh Tě oslav,

Jehož věrným Slouhou byl!

Duch Tvůj plésej z povědomí,

Že jsy všecko vyplnil,

K čemu jsy byl povolán.

Dař Tě v ráji hojně Pán!