NA ADRII.

Zas přede mnou tajůplný

blankyt moře rozepjat,

jak rusalky, hybké vlny

oblečeny v bílý šat,

ňádra hebká, obnažená,

tisknou k sobě roztoužená

a v divokém reji spolu

tančí bujnou carmagnolu

nad bezednou hlubinou.

Zrádný břeh jim z mlžných skrání

trhá závoj z nenadání,

než se v pěnu rozplynou.

Zlatých rybek četa hravá

víří v tůni bezedné,

všude ples a bujná vřava,

moře líc tak usměvavá,

kam jen oko dohledne;

pod hladinou světelkuje,

kadeř medus řasnatá,

v bahně krab se těžký snuje

a na korál zavěšuje

polyp rámě svalnatá.

Jako smavá dětská báje,

silou kouzla tajemnou,

modrá hloub’ své všecky taje

rozhalila přede mnou –

čarných zjevů pestré roje

stíhal jsem jak štěstí svoje;

šelest větru zasmušilý,

pěny šum a vlny sten,

kolébal mne každou chvíli

v nejluznější žití sen.

Naposledy v písek plavý

noha moje zapadá,

kde paprsek mihotavý

smavou perleť opřádá;

co tu škeblí odpočívá,

v každou z nich se teskná, snivá

vzpomínka má ukládá.

Černá kotev již se zvedá

v tmavých plachet zášeru,

na dalekém nebi bledá

chví se hvězda – severu.