NA ALVERNU.

Na vrchu Alvernu

duši svojí lék

tam hledá v rozjímání

světec František.

Vzplál touhy jeho žár,

hoří v plameni:

kříž Kristův nésti chtěl by

na svém rameni.

Své údy na něj vbít,

srdce zotvírat;

jak na oltáři na něm

tělo Bohu vzdát.

Tak jednou bolestí

s Kristem zápasit,

tak jednou branou za ním

v sladké nebe vjít.

Však srdce jeho přec

tu má pochybnost:

zda láska jeho všecka

nebi velká dost!

Kdo dá mu znamení,

lásku zpečetí,

že silna jest a hodna

Krista objetí?

„Tvá láska nebe div,

žasnou andělé;

máš božskou její pečeť

nésti na těle.“

A před ním na kříži,

rozpiat do stran dví,

na bílých křídlech Seraf

jako slunce skví.

A ruce, nohy, bok,

tam pět růží žhne;

jak z výhně odtud střílí

blesky plamenné.

Tvé tělo – jeho terč –

jimi probíjí,

pět ran se na něm skvoucích

v purpur rozvíjí.

Na rukou, na nohou

jak by hřeb se vbod’,

do boku jakby zajel

prudce kopí hrot.

A vůní kane krev,

rudé korály,

a v bolestech se těla

touha rozpálí!

Má duše, nevěsto,

jak jsi ozdobena teď;

tvůj ženich – Kristus čeká,

leť, ó leť!