Na Amora.

O Milku! kam, ach! kam se radost děla,

Co tvá mi vprsých ostrá vězý střela!

Ni zluk mi květných libá vůně kyne,

Ni jarní rozmanitě rozkoš plyne.

O jak mi Zefír zvonných růží míle

Prv dmýchal vždy a ranní sladil chvíle!

Jak zvučně pěl a libě ptáček vháji!

Jak čistě potůček mi hrčel vmáji!

Však jaks ty vyňal šipku ztoulu svého,

A střelils vemne zluku oblučného:

Ach! odté doby, chlapče! vadne kvítí,

Ni vočích mých se růže stkvoucý třpytí;

Teď ouzká trudí prsa jed tvé střely,

A roznícená cýtí plamen vřelý; –

Co zvítězytel vevozýku svatém

Jels slavně sholoubaty vlůně zlatém

Vmých střelou prsých: řetězy jen plouže

Sem musyl, otrok, hlasu tvému slouže,

Jít zatebou a patřit přemožený,

Jak lsknoucý krásou stkvěls se osloněný;

Tvou cestu matka stlala růžičkami,

A vozýk obstavila dívčičkami:

Tuť haslo mé mi oko, bledla líce,

Y vadlo přirození víc a více! –

To způsobils, ó Milku! oulisností;

Však kdož se střel tvých zbrání ukrutností?

Ač mně je sladíš lahodností medu,

Však věz: vněm krutého víc vězý jedu!